Pokud jste to ještě neslyšeli, tak vám to rádi řekneme ještě jednou! Headlinerem čtvrtečního indoor festivalu na oslavu 3. narozenin jediného českého a nezávislého world music FM rádia, čili stanice Ethno, bude jamajský zpěvák a ikona reggae Don Carlos! Vedle něj se na stage představí i Santa Y Su Marabú z Kuby, česko-jemenští Al-Yaman, Burama Badji aka Afronomad Sound ze Senegalu, Ba-To-Cu, Aiwa Tribe nebo Ross The Boss! Lucerna Music Bar zažije další dlouho očekávanou (nebál bych se říct vymodlenou) českou premiéru už 29. září. Už to máme za pár a rozhodně neuškodí si předem ‘Dona’ trošku nastudovat. Máme pro vás podrobná skripta:-)
Don Carlos má v pase napsáno jméno Euvin Spencer a jako datum narození rok 1953. Svou ‘kariéru‘ odstartoval ve třinácti letech několika veřejnými vystoupeními. Ovšem nepředstavujte si žádného wonderboye po vzoru Dennise Browna. Spíš se jednalo o chlapeckou zábavu a malý Euvin ani netušil, že hudba ho jednou zavede do všech koutů světa. V tomto věku si také vykoledoval svůj umělecký nick. Při pohledu na jeho vysokou asketickou postavu se přízvisko Don samo nabízí. A Carlos? Tak mu říkala jeho matka. Don pochází ze západního Kingstonu, jmenovitě čtvrti známé jako Waterhouse. Waterhouse, to je jedna z nejméně přívětivých čtvrtí jamajského hlavního města. Drsné ghetto, v němž neplatí zákony civilizace, nýbrž právo silnějšího. Zkrátka nepříjemné a hlavně nebezpečné místo k životu. Přesto je to právě tato čtvrt, která dala světu některé z nejlepších reggae interpretů. Pocházel odtud například Hugh Mundell i jeho druh Lacksley Castell či legendární producent Prince Jammy (dnes už ´Král´). Ale hlavně zde počátkem sedmdesátých let vznikli Black Uhuru. Tedy vznikli… Dejme slovo Donovi: ‘Garth Dennis byl zpěvákem v té čtvrti (Waterhousu). Vyrostl v Trenchtownu s Bobem Marley, Peterem Toshem, Wailing Souls, Joe Higgsem a dalšími. Jednoho dne se z Trenchtownu přestěhoval do Waterhousu a rozhodl se začít hudební kariéru. Pak do stejného místa přišel Duckie Simpson a začali spolu zpívat. Jednou za mnou Garth přišel a říká: ‘Já a tenhle bratr zakládáme skupinu. Zjistil jsem, že potřebujeme třetího na zpívání, chceš se k nám přidat?‘ A já jsem řekl Jo! a tak to všechno začalo.‘ Skupina tehdy ani neměla pořádné jméno. Později si začali říkat Black Sounds of Uhro a teprve o několik let později z toho evolucí vznikla dodnes legendární značka. Napoprvé se v nich Don v podstatě jen tak mihnul. Se svými druhy Garthem Dennisem a zakladatelem skupiny Duckie Simpsonem natočili jediný singl Folk Song, který se nestal zrovna trhákem hitparád. Clive Chin, známý producent ze sedmdesátých let, se nechal slyšet, že existuje i další nevydaný materiál z tohoto období, snad by to dokonce vydalo na celé album… Ovšem kdo ví, zda-li se nejedná o jamajskou obdobu myslivecké latiny? Trio se pak v půlce sedmdesátých let rozpadlo, Garth Dennis se připojil k etablovaným a populárním Wailing Souls, zatímco Don Carlos zkoušel prorazit sólově. Jen díky tvrdohlavosti Duckie Simpsona skupina nezanikla a po několika personálních transformacích se do ní Don Carlos na konci osmdesátých let na určitou dobu vrátil, ale to předbíháme událostem.
Zpátky v polovině sedmdesátých let na Jamajce vládlo roots reggae s rasta centricky orientovanými texty. Don s tím neměl nejmenší problém. O duchovno se zajímal podle svých slov odmala. ‘Mám velmi rád lidi, ale nade všechno miluji Boha. Hodně čtu Bibli a zaujala mě spravedlnost a uvědomělost proroků. Našel jsem sám sebe v ryzosti a lásce ke spravedlnosti a uvědomění. Znalost Rastafari mě ještě posílila a nutila mě poznat ještě víc.‘ Jen nějak nemohl prorazit. Naštěstí se však nevzdával a trpělivě čekal na příležitost. Ta přišla zkraje osmdesátých let, paradoxně v době, kdy roots&culture přestávalo hrát ústřední roli v tématice reggae. Pro Dona Carlose se zosobněním příležitosti stal producent Robert ‘Flacko‘ Palmer. Ten na svém labelu Negus Roots vydal Donovu první LP Suffering (někdy též zvanou Prophecy). Když o rok později vyšel na stejné značce další Donův titul – deska Harvest Time – byla jeho pozice již úplně odlišná. Producenti, kteří mu předtím zavírali dveře před nosem, jej nyní lákali do studia. Sledovat tehdejší Donovu tvorbu, to je jako stručný úvod do historie reggae v počínajících osmdesátých letech.
Jako první zastávku si dejme produkci Linvala Thompsona a tedy b-stranu společné desky s Culture s vše říkajícím názvem Roots & Culture. (Zajímavostí je i fakt, že zpěv za Culture neobstarává Joseph Hill, ale jeho obvyklý doprovodný zpěvák a bratranec Albert Walker). Don ve svých peckách zpívá nejen uvědomělé rasta conscious texty, ale umí to i odlehčit. Například ve skladbě Say You Will Be My Baby zpívá o dívce jménem Christine, která se nejprve stane jeho vyvolenou, medově sladkou královnou, aby později mohla utratit vše, co vydělá. I když, není to taky reality lyrics?
Ve výsledku si posluchač dosyta užije mixů masivně zvýrazňujících baskytaru a bicí, tedy prvku tak typického nejen pro Linvala Thompsona, nýbrž pro celé toto období. V něm se o popularitu svářely zejména dvě stáje. Na jedné straně to byli osvědčení válečníci z Maxfield Avenue, tedy producent Jo Jo Hookim a jeho Channel One. Hookim silně těžil z činnosti svých zaměstnanců-zvukových inženýrů Hopetona Browna známého jako Scientist a Petera Thompsona řečeného Chemist. Tento dvojblok doplňoval ještě mladík s přezdívkou Soljie a hlavně Hookimův dřívější rival – Niney The Observer. Ptáte se, proč se zajímat o chlapíky, kteří ovládají mixážní pult ve studiu? Právě oni jsou totiž v reggae nesmírně důležití jako nositelé pokroku a snad v žádném jiném období to nebylo tak výrazné jako právě v této době, kdy platilo, že (řečeno s Barringtonem Levy) ‘Dances are changing‘. Pro Dona Carlose bylo velkou ctí a zároveň potvrzením kvalit, že jedno ze svých nejsilnějších alb – Them Never Know Natty Dread Have Him Credential, natočil právě zde.
Nejen na tomto, ale i na spoustě dalších Donových alb se podílel Aric Lainsfield AKA Gold. Donova souputníka bohužel potkal krutý osud. Před patnácti lety jej postřelili během loupežného přepadení a on je od té doby částečně ochrnutý.
Desku, kterou mnozí (včetně mě) považují za jeho opravdový Opus Magnum, tedy titul Day To Day Living, však nahrál pro Hookimova hlavního soka, producenta Henry ‘Junjo‘ Lawese. Junjo se snažil v hudebním businessu prosadit nejprve jako zpěvák, záhy však nahlédl marnost svého počínání a své jméno si začal budovat jako progresivní producent, když vydal album Barringtona Levyho – Bounty Hunter. Lawes nikdy nevlastnil studio a své sessions pořádal kde se dalo. Ta k Day To Day Living se konala v chřtánu konkurence, čili ve studiu Channel One a kromě Dona Carlose se ji zúčastnili jako doprovodná skupina chlapci z Roots Radics a s nimi ještě Dean Fraser a Nambo Robinson na dechové nástroje. V repertoáru měli pomalé riddimy se zatraceně výraznými basovými linkami, což byl sound, který tehdy vládl jamajským dancehallům. Když si k tomu připočtěte Donův hypnotický hlas a kvalitní skladatelskou práci v hitových singlech jako Hog & Goat a Dice Cup, jakož i na ostatních osmi válech, nemůže vám v součtu vyjít nic jiného, než posluchačské potěšení z tohoto šperku před digitálního reggae. A nic na tom nezmění ani skutečnost, že zcela v souladu se zavedenou dobovou praxí Don některé songy nazpíval dříve či později i pro jiné producenty.
Počátek osmdesátých let byl v reggae ve znamení rozpustilosti. Jestliže předešlé dekády patřily zpěvákům, v tuto dobu došlo k zásadnímu přelomu a Jamajka začala produkovat více DJských nahrávek, než kdy předtím. Jen málo zpěváků dokázalo držet krok v popularitě s DJs jako byli Brigadier Jerry, Josey Wales a zejména Yellowman. Don Carlos to dokázal. A navíc měl i něco, co většina umělců jeho generace postrádala – dready a rastafariánské texty. Tím jaksi lépe pasoval do představy reggae umělce, kterou si vytvořilo světové obecenstvo. Mohl se tak prosadit i mimo Jamajku a roztroušené jamajské enklávy. Evropský trh byl pro reggae již mrtvý, tato hudba se však postupně prosazovala do podvědomí amerického posluchačstva. Pro Dona bylo štěstím, že si jej oblíbil Gary Himelfarb AKA Dr.Dread, rozhlasový selektor z Washingtonu a zakladatel RAS Records. Himelfarb koupil práva na alba Suffering a Harvest Time, vybral z nich nejlepší songy a to vše vydal na LP pod názvem Raving Tonight. ‘Přišel jsem do Waterhouse, abych se setkal s Donem a jeho nejlepším přítelem a spoluautorem známým jako Gold,‘ vzpomínal na to po letech. ‘Ti dva byli velmi blízcí bratři a Gold zpíval harmonie na většině Donových alb. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy si Tommy Noonan (fotograf RAS) vzal svoje fidlátka do Watehouse a sehnali jsme kupu lidí na fotografickou session k Raving Tonight. Ačkoli vám budou lidi říkat, že Waterhouse je jednou z nejnebezpečnějších částí Kingstonu, když jste s Donem a Goldem, všichni se vás snaží chránit.‘
Kontrakt s RAS Records pro Dona znamenal především jistotu, že za vykonanou práci dostane zaplaceno. A také otevíral cestu k americkému publiku, takže jste mohli vyrazit na turné s jistotou, že na vaše vystoupení někdo přijde a vy si tak vyděláte na živobytí. Na druhé straně vyžadoval od umělců určité přizpůsobení se vkusu jiného publika. Druhé Donovo album pro RAS – Just A Pasing Glance, dokázalo splnit tuto podmínku, aniž by nějak ztratilo ze své autentičnosti a síly. Právem se i ono řadí k Donovým nejlepším a nejpopulárnějším deskám. Se svým hravým a snadno stravitelným stylem si našlo cestu i k africkému publiku. Himelfarb jej například licencoval pro vydání v Nigérii, kde se jej prodalo 800tisíc! (Podotkněme ‘údajně‘, neboť spolehlivá čísla a Afrika jaksi nejdou dohromady).
Vedle nahrávání pro RAS si Don našel i dost času pro domácí jamajské producenty. Velmi slušnou úroveň si kupříkladu udržovaly songy, které vznikly pod dohledem Bunny Lee. Zejména jeden z nich – Lazer Beam na riddimu Weather Man Skank, se stal nejen jménem celého LP, ale i pro Dona takřka nezbytnou rekvizitou během jakéhokoli vystoupení. Dále si do seznamu producentů, pro které Don nahrával, přidejte Roy Cousinse a jeho label Tamoki Wambesi. Ani zde vzniklá alba Ghetto Living a Plantation (obě mají většinu obsahu společného) nejsou marná. Jen ten cover Ain’t Too Proud To Beg si mohl odpustit… Pozoruhodná jsou i některá alba, která Don sdílí společně s jinými interprety. Hitbound (čili staří známí z Channel One) takto v rámci série Showdown vydal LP, na níž s Donem nalezneme legendární The Gladiators. Pecky jako Black Out In The Ghetto nebo Travelling So Long si okamžitě získají své posluchače a vůbec celá deska je rozhodně velmi příjemná. Dnes obtížně sehnatelnou raritu představuje titul Rasta Brothers, na níž Donovi dělají stafáž Little John a Anthony Johnson. Mnohem snáze připadnete na album, které Don natočil společně se svým sousedem z Waterhousu Junior Reidem pro producenta Delroye ‘Barry‘ Wrighta. To svým jménem Firehouse Clash naráží na jméno čtvrti, ze které oba pocházejí. Jak Reid, tak i Carlos na něm představily písně, které později nahrály i s Black Uhuru – Chanting, respektive Living In The City. A propos, když už se tu zmiňuje tato skupina…
Black Uhuru v průběhu osmdesátých let zažili chvilky slávy i hořkost pádu. V první polovině dekády nejprve získávali ostruhy jako nevšední a progresivní interpreti a klasický line-up Michael Rose – Sandra Jones – Duckie Simpson v doprovodu Sly & Robbie dokonce vyprodával velké koncertní arény. Když však Rose skupinu opustil, nastal nejprve komerční a posléze i umělecký propad. Po jednom dobrém a jednom rozpačitém albu a zejména kvůli problémům s vízy odešla ze skupiny i Roseova náhrada na postu hlavního zpěváka – Junior Reid. Když pak v roce 1988 zpěvačka Sandra Jones onemocněla rakovinou, stál Duckie Simpson před otázkou, co dál. Rozhodl se povolat do zbraně své dávné spolubojovníky Gartha Dennise a Dona Carlose. Výsledek v podobě čtyř alb však vzbuzuje rozpaky. To první z roku 1990, nazvané příhodně NOW, si ještě jakž takž zachovává rysy typické pro tvorbu skupiny. Nesmlouvavé kytarové riffy sice příliš nesouzní s Donovým přátelským hlasem, ovšem album se dá poslouchat. Toto kritérium však již bohužel nesplňují desky, které následovaly. Snad byla na vině vlna pop reggae, která zkraje devadesátých let zaplavila MTV, snad nevhodná konstelace hvězd… Každopádně další tři tituly se nesly v duchu příliš očividné snahy navázat na úspěchy skupin jako Inner Circle či Aswad a občasná spolupráce s rappery formátu Ice-T to nemohla zachránit. Dávní válečníci se stali smutnou karikaturou zašlé velikosti. Skupinou navíc cloumaly vnitřní spory. Ty vyvrcholily, když Don Carlos s Garthem Dennisem vyrazili na turné bez Duckie Simpsona. Následoval soud o užívání jména Black Uhuru, který se po několikaletém projednávání přiklonil na stranu Duckie Simpsona. Ten dal záhy dohromady nové složení skupiny, nicméně to už je kapitola mimo rámec tohoto článku…
Po rozpadu Black Uhuru vydal Don desku Seven Days A Week a hlavně; velmi intenzívně se věnuje koncertování. V tomto ohledu zůstává jedním z nejtvrději pracujících zpěváků v businessu, který si navíc rozumí i ve spolupráci s mladší generací (pod článkem naleznete jeden velmi dobrý příklad). Chystá prý i knihu rozhovorů a nové album. Takže se máme na co těšit:)
Don toho natočil během své kariéry opravdu hodně (zejména v letech 1981 až 1985) a většina toho nejlepšího je naštěstí snadno k sehnání. Do této kategorie určitě patří album Day To Day Living, vydané před dvanácti lety v rámci série Greensleeves Reggae Classics i na cd. Reedice Roots & Culture je dokonce hodně žhavou záležitostí starou sotva pár měsíců. Z řadových alb pro RAS se rozhodně koukněte po Just A Passing Glance a od stejného nakladatelství stojí za to i dva výběry-Time Is The Master shrnující spolupráci Dona Carlose s Bunny Lee a pak průřez Donovou diskografií na tomto labelu, čili Ras Portraits Series. Výborná alba z Channel One sice dosud nevyšla na cd, ovšem sehnat je na vinylu by neměl být zas takový problém. Spojení Dona Carlose s Black Uhuru se raději vyhněte, pokud však objevíte DVD se záznamem jeho koncertu ze San Franciska od společnosti 2b1, neváhejte ani minutu. Mnoho lepších koncertů neuvidíte, ani neuslyšíte.
* Ferro / www.reggaemusic.cz
