Chris Daddy Dave spolupracoval mj. s: Adele, D’Angelo, Beyoncé, Kenny Garrett, Pat Metheny, Donald Brown, MF Doom, Bilal, Lupe Fiasco, Sonny Rollins, the Robert Glasper Experiment, TLC, Mos Def, Erykah Badu, Talib Kweli, Jill Scott and A Tribe Called Quest. V Lucerna Music Baru budeme mít tu čest přivítat Chrise 14. dubna. Vystoupení bubeníka Chris Davea na klubové noci festivalu Struny podzimu v Roxy bylo velkým zážitkem. V rámci malého česko-slovenského turné, které organizuje slovenský bubeník Martin Valihora, vystoupí tedy opět v Praze. “Nejnebezpečnější a nejoriginálnější bubeník dneška”, jak nazývají Američana Chrise “Daddy” Davea. Zcela mění pravidla toho, co a jak lze zahrát na bicí. Určuje trendy, vytváří nové styly, zatímco jiné s gustem boří. Spektrum jeho tvůrčích spoluprací sahá od mainstreamové Adele k Sonny Rollinsovi, od Beyoncé přes Erykah Badu k hiphopovým stars, jako je Kayne West, Dr. Dre či Mos Def. “Umění. Genialita. Posedlost. Mistrovství. Všechna tato slova můžeme použít, abychom popsali hru, kterou s lehkostí předvádí Chris ‘Daddy’ Dave…,” takto nadšeně a vzletně popisuje renomovaný časopis Modern Drummer hru rozkročenou mezi hiphopem, rockem a jazzem. V Roxy Chris Dave představí svůj nový projekt Chris Dave and the Drumhedz, s nadupanou kapelou složenou z předních hráčů hiphopové a jazzové scény. The Drumhedz je strhující a výbušná jízda napříč rytmy, tempy a styly inspirovaná umělci tak rozdílnými jako Jimi Hendrix, Fela Kuti, Radiohead nebo J Dilla.
O tom, jak šokoval vyprodaný sál si můžete přečíst v recenzi Martina Faixe na musicwebu.cz:
… Nasazení kapely bylo neskutečné. Temné groovy, mixy stylů a šílená sóla, ukazovaly, že Chris Dave vychází ze všeho, čím si jazz vývojově prošel od 50. let až do současnosti. Fascinujícím zážitkem určitě bylo sledovat, jak kapela narušuje pro mnohé diváky zažité koncertní zvyklosti. Časté změny temp a melodií vyhazovaly z rytmu jinak vlnící se diváky, kteří nestačili chápat, co se to vlastně na pódiu děje. Koncert jel bez jediné přestávky a mezi improvizacemi a písněmi neexistovaly dělící momenty. Sestava zkrátka jela jistě přes všechny překážky jako tank a ještě se bavila tím, jak publikum nestíhá její myšlenkové pochody.
Zajímavým koncertním prvkem byl moment, kdy basa a kytara držely poměrně hravý groove s jednoduchou melodií a bubeník Chris Dave hrál sóla v jiném rytmu. Tato drobná válka probíhala na pódiu celé vystoupení Drumhedz, nicméně co by se mohlo zdánlivě zdát jako nesouhra, bylo ve skutečnosti perfektně nacvičeným divadlem. Nebylo tedy neobvyklým postupem, když skupina hrála poklidnou melodii, do které vstoupil řízným freejazzovým sólem saxofonista Kebbi Williams, aby se následně celá skupina přepnula až do punkjazzového groovu.
Chris Dave a jeho Drumhedz by se dali nazvat jakousi žánrovou cestovní kanceláří, protože časté přeskakování mezi styly, tempy a žánry bylo dokonalou ukázkou moderně pojaté jazz fusion. A ačkoli Chris Dave dával převážně prostor svým kolegům, což jistě při jejich kvalitách nebylo na škodu, neváhal si vzít občas hlavní slovo, kdy pomocí ozvěny přidané na jeden buben využil tohoto signálu k řízení ostatních členů.
Na závěr koncertu skupina zahrála klasickou píseň Hey Joe od Jimmyho Hendrixe. Ta paradoxně nejméně zapadala do celkového konceptu koncertu, což ovšem nemohlo pokazit výsledný dojem z tohoto dokonalého vystoupení. Na konci osmdesátiminutového koncertu si vzal prostor pro své sólo také sám Chris Dave. Kromě bezchybného šimrání virblu a hry s kopáky využil svých různých udělátek, která měl k sestavě bicích přidělána. Pohrál si tak například se šroubovitě přidanými plechy k bicím, které chřestily pozoruhodným způsobem.
